Česká spisovatelka Radka Denemarková se letos zúčastnila rezidenčního pobytu v prestižním jeruzalémském kulturním centru Miškenot Sha’ananim, V tomto rozhovoru se dočtete o jedinečné zkušenosti během jejího rezidenčního pobytu v Jeruzalémě. Autorka se dělí o své dojmy z města, které vnímá nejen jako epicentrum světových náboženství, ale také jako prostor, kde se každodenní život mění v román. Hovoří o setkáních s místními lidmi, o tom, proč je pro ni důležité být přímo na místech, o nichž píše, i o tom, jak intenzivní je pobývat v prostředí poznamenaném konfliktem, ale zároveň plném autentičnosti a hlubokých lidských setkání.
Jak se Ti pobyt v Jeruzalémě líbil? Jak na Tebe působilo prostředí, ve kterém jsi svůj rezidenční čas strávila?
Musím být na místech, o kterých píšu a přemýšlím. Člověk si místa a dobu musí osahat sám, aby pronikl k jádru věcí. Ale není to jen o tom, že se člověk uzavře. Důležitá pro byla setkání s místními lidmi. Záměrně chci v každé zemi poznat lidi všech sociálních skupin a názorů. Navázala jsem řadu přátelství. Pohled literatury je jiný, nejde o škatulkování lidí, jde o pohled na člověka. Česko-německo-židovské vztahy jsou moje bytostné, celoživotní téma, vedle literárních studií jsem o tomto tématu psala mimo jiné v románech „Peníze od Hitlera“ (2006), „Hodiny z olova“ (2018) a v esejistické knize o holocaustu „Jako by se to všechno stalo včera“ (2021).
Přítomnost židovského a německého prvku v kultuře českých zemí byla totiž buď zkreslovaná, nebo zatajovaná, a to z nacionalistických, ale i třídních důvodů. Téma česko-židovsko-německých vztahů zůstalo na českém území hluboce tabu až do 90. let 20. století. Němci byli vyhnáni a Židé byli buď mrtví, nebo vyhnaní do exilu. A do státu Izrael si odnesli i dějiny Evropy.
Letos jsem byla do Izraele pozvaná v rámci „Marie's Residency of the Rothschild Foundation“. Tento rezidenční program zve spisovatele do měst Jeruzaléma a Benátek na delší pobyty a snaží se jim poskytnout čas na práci, veřejné přednášky a bližší pochopení těchto měst. Čas na koncentrovanou práci je to nejcennější a snažím se ho pokaždé maximálně využít. Mezi předchozí účastníky patřili umělci jako Anita a Kiran Desai nebo Joshua Cohen, držitel Pulitzerovy ceny za beletrii z roku 2022. Delphine Horvilleur byla pozvaná loni.
Do Benátek jedu v říjnu. Jeruzalém jsem navštívila v květnu mezi sériemi čtení v Kanadě, USA a na Tchaj-wanu, tedy v zemích, kde také problémy eskalují a otevírají řadu otázek i pro nás Evropany. Žiju tento rok na cestách. V Izraeli a Palestině (což bylo možné jen s doprovodem a na motorce) jsem strávila téměř měsíc. Samotná rezidence se nachází v centru Jeruzaléma, v části Mishkenot Sha’ananim, která podporuje kulturu prostřednictvím rezidenčních programů a slouží jako domov pro umělce. Mishkenot Sha’ananim je pro mě také intelektuálně velkým závazkem, protože tu přede mnou (v "Maurice M. Dwek Guest House“, kde jsem bydlela), pobývali mimo jiné Paul Auster, Saul Bellow, Simone de Beauvoir, Isaac Stern, Jean-Paul Sartre, Erri de Luca, Umberto Eco, Alain Finkielkraut, Emir Kusturica, Dalajláma, Lang Lang, Herman Wouk, Etgar Keret, Nicole Krauss nebo Amos Oz.
Jeruzalém samotný je něco jako epicentrum světových náboženství. Jeruzalém není město, je to vize. Každý den je intenzivní a každý den je román. Město, kde vedle sebe žijí židé, křesťané, muslimové. Čas tu má jinou hodnotu: tisíc let nic neznamená. Byla to mimořádná zkušenost. Město bez turistů, člověk si zvyká na přítomnost armády, sirén, skrývání v bunkrech, i při odletu na letišti v Tel Avivu. Zároveň jsem zažívala hluboce dojemné situace. Když je vykloubená doba, není čas lhát, lidé jsou autentičtí.
Na čem jsi během svého pobytu pracovala?
Na dvou románech, které mám rozepsané, a hlavně na esejistické knize: současná situace v Izraeli vyvolává řadu otázek pro celý svět a nutí nás myslet v kontextu. Text zachycuje Izrael všedního dne v době, kdy situace eskaluje. Tato zkušenost je součást všeho, co jsem zažila toto jaro. Mám přezdívku vlaštovka a jako bych letěla nad kontinenty a zeměmi, s vědomím, že všechno souvisí se vším a žádná země není ostrov a nic není černobílé, jak nám servírují média. A existuje také řada paralel. I Evropu určují propletence minulosti, zbytky nespravedlností, rozdělení moci, kolektivních vin a kolektivních obětí. A například u nás i odsun Němců vytvořil atmosféru, v níž bylo možné odstranit politické oponenty, aniž by to vyvolalo poplach, a zvyknout si na život bez práva a zákonů. To jsou morální důsledky masového vysídlování. Pokud je možné někoho trestat za příslušnost k určitému národu, pak později bude možné ho trestat za příslušnost k určité sociální skupině, politické straně, náboženství. Budoucnost se nebude pyšnit okamžikem, který přišel s konceptem kolektivní viny. Existují i další otazníky. Trauma je vzduchem Evropy. Je například skandální, že k holocaustu došlo v civilizované, kulturní, průmyslově rozvinuté Evropě, založené na křesťanských základech a frázích o lásce k bližnímu. Je skandální, že se něco takového stalo v Evropě. Že je něco takového vůbec možné. Že jsme něco takového dovolili. Všichni jsme to dovolili. A to má dodnes následky. Kulturní, etické, politické. Neptejme se na realitu, ptejme se na smysl. Musíme redefinovat náš svět a kulturu. Zajímá mě, proč se tak málo lidí řídí pevným, zvnitřnělým systémem hodnot. Většina potřebuje zákony, struktury, kontroly. Ale když dojde k historickému zlomu a otřesu, mnozí jsou schopni všeho, i mučení nebo zabíjení. A to mě děsí. Protože i dnes musíme zdůraznit, že je obludné soudit někoho podle barvy pleti, podle vzhledu, podle národnosti, podle náboženství. Zároveň se nikdo nemůže vymlouvat na to, že to bylo nebo je kvůli době, ve které jsme žili nebo žijeme. Vinni jsou konkrétní lidé. Problém není jen totalita, problémem je mentalita společnosti, která je totalitarismem zamořena. To všechno jsou témata textu.
Na konci pobytu jsem v Jeruzalémě uváděla film, který jsem si mohla sama vybrat a doporučit. Byl to film "Green Border" ("Hranice") režisérky Agnieszky Holland. Byla jsem také jedním z hlavních hostů festivalu „Jerusalem International Writers Festival 2025“. Spisovatel Yossi Avni-Levy za přítomnosti mého výtečného nakladatele Yoava Reisse a skvělého šéfa Českého centra v Tel Avivu Jana Šterna a budoucího velvyslance Izraele v České republice citlivě představil publiku hebrejské vydání románu „Peníze od Hitlera“. Jeruzalémský festival je jednou z nejvýznamnějších kulturních událostí Izraele a zve vlivné spisovatele z celého světa právě do kulturního centra v Miškenot Sha’ananim. Dělá mi větší a větší radost, že moje literatura je v zahraničí zařazovaná mezi největší velikány současnosti. Inspirativní i vyhrocené diskuze probíhaly mezi účastníky festivalu, což byli Bernard-Henry Lévy, Ariana Harwicz, Michel Houellebecq, Gábor T. Szántó, Maxim Biller, Shalom Auslander, Payam Feili, Abigail Assor, Mikolaj Lodzinski, Michal Hvorecký a Volker Weidermann. Samozřejmě nechyběla setkání s místním tiskem a rozhovory, například pro izraelské noviny "Yedioth Acharonot" nebo setkání s vysokoškolskými a středoškolskými studenty.
Jak přínosný byl pobyt pro Tebe osobně a pro Tvoji práci?
Mám pocit, jako bych v Jeruzalémě byla desetiletí. Potřebuji odstup, protože tento rok je celkově mimořádný. Potvrdilo se mi i tady, že redukce demokracie na byznys není dobrá cesta. A že morálně myslící a jednající člověk se nemůže stáhnout do pozice pozorovatele. Musíme si udržet pozice, které jsme si vydobyli hlavně v oblasti lidských práv, a to vyžaduje sílu. Hebrejské vydání románu „Peníze od Hitlera“ má výborný ohlas, řadí ho ke světové literatuře, místní interpretace viděly paralelu s aktuálními problémy a v tématu viny i souvislost s Franzem Kafkou. Ústřední postava knihy Gita Lauschmannová je fiktivní postava v silně stylizovaném metaforickém příběhu, která vstřebala problémy minulého století. Kniha však hovoří o současnosti živou a emotivní formou. Gita má společné rysy s postavami antického dramatu. Narodila se do německy mluvící židovské rodiny v Čechách, stejně jako Kafka. A Čechy miluje. Protože žila v asimilované rodině, neměla tušení, že je Židovka. Pak se, ještě jako dítě, ocitne v koncentračním táboře, kde dostane první „nálepku“. Když se vrátí domů, zjistí, že se nemá kam vrátit. Další nálepku dostane za to, že mluví německy: je označena za nacistku. A celý život se snaží dovolat spravedlnosti. Je polapená politickými a společenskými dogmaty, ale především iracionalitou lidské existence. Navzdory tomu všemu – a to je to, co z ní pro mě dělá pozitivní postavu – se nikdy nevzdává. Celý život věřila, že naděje čeká za rohem, že se všechno změní a že dosáhne smíření. V příběhu jsem chtěla ukázat, že nic není černobílé, že životy jsou složité, že se lidé mění a musí být schopni přiznat, co udělali, i jak moc selhává paměť. Všichni tápou a postupně si „upravují“ svůj příběh, aby mohli dýchat. Jak si tedy můžeme být jisti konstrukty historiků, konstrukty politiků o jiných lidech? Co je pravda? Podstata epochy a pravda samotná se dá vyjádřit pouze v beletrii. Je paradoxní, že pravda románu je nejkomplexnější a zahrnuje podstatu lidské existence od narození do smrti.
Důvěra a respekt k mojí práci mi tu jen potvrdily, že jsem na správné cestě a literatura má velký smysl. Díky přátelství s Haimem Weissem jsem na demonstracích poznala i rodiny unesených a sílu jejich humanismu, když odmítali, aby se jejich jménem zabíjeli jiní civilisté. Jen na místě lze pochopit Izrael, obzvlášť v této době. Měla jsem za sebou mnoho setkání oficiálních, ale hlavně neoficiálních, včetně pozvání do rodin. A jsem za tuto bezmeznou důvěru vděčná. Populistický podtón je dnes v mnoha zemích světa, ať už v tradičních nebo novějších demokraciích, přiživován a zneužíván demagogy. Chybí humanismus. Literatura potvrzuje, že existuje nespočet způsobů „vnímání“, že slova, kterými myslíme, lze omýt a používat „jinak“, že svoboda tvorby je bezbřehá. Boj za svobodu a za kritické myšlení je v každé době obtížný a nikdy nekončí. Pojem kolektivních vin a kolektivních vítězství je zvrácený. A nacionalismus dnes ještě zvrácenější, protože plive jen jedinou otázku: „A odkud jsi?“ Položme si jinou, zásadnější otázku: „Kdo jsme?“
Nejlepší na demokracii je, že pouze ona může zajistit právní stát. A svoboda je pro společnost tím, čím je zdraví pro každého. Kde končí spravedlnost, začíná tyranie. Neuspokojená touha jediného člověka stačí k tomu, aby se celý stát propadl do chaosu. Otázka je jednoduchá: masa nebo jednotlivec? Otevřená demokracie nebo totalita? Žijeme v napínavé době. Autoritářské a totalitní režimy vždy měly a stále mají velkou přitažlivost pro miliony lidí. Je naší povinností zabránit zneužívání moci, z úcty k životu. Literatura je souhrnem všech forem statečnosti, umění, lásky, přátelství a myšlení, které umožňuje lidem nebýt otroky: žít literaturu tímto způsobem je nejčistší formou lásky k životu. I v Izraeli jsem potkala umělkyně a umělce, kteří ve svých dílech hájí pravdu, lidská práva a lidskou důstojnost. Je to náš společný úkol. Jsem zvědavá, čím mě překvapí rezidence v Benátkách, kam se budu přesouvat po čteních v Arménii a Španělsku…
