Karel Štědrý je úspěšný český malíř, jeden z hlavních představitelů současné geometrické abstrakce. Do Izraele přijel na zahájení výstavy Acid Haus, kde vystavuje své obrazy po boku slovenského malíře Jána Vasilka. Štědrý v rozhovoru popisuje, jak na něj zapůsobila města Tel Aviv a Jeruzalém a jaké další plány ve Svaté zemi má.
Jaký byl tvůj první dojem z Izraele? Jeden z prvních dojmů z Izraele bylo letiště. V Turecku. Přestupoval jsem v turecké Antálii a nevěděl jsem, jestli stihnu letadlo. Když jsem na poslední chvíli doběhl na gate a s úlevou zjistil, že stihnu odlet, rozhlédl jsem se kolem sebe a uvědomil si, jak se změnil kolorit a charakter cestujících. Začal jsem se těšit, co uvidím.
A jaké tedy byly prvotní pocity po příletu do Izraele? Klasický pocit nejistoty z neznámého prostředí, horko, velké očekávání, protože jsem tu nikdy nebyl, ale hodně toho slyšel od kamarádů a známých, co Izrael už navštívili. Zároveň mě přepadal pocit nervozity, abych svůj pobyt v Tel Avivu a Jeruzalémě nepromarnil a zvládl tato dvě města poznat a vidět toho co nejvíc. Robert Mikoláš (ředitel Českého domu v Jeruzalémě, - pozn. red.), který mě hostil u sebe doma, mi pomohl zorientovat se jak v uspořádání měst, tak v mentalitě místních lidí a jejich zvyklostech. A tak se mi vše postupně začalo otevírat a já se začal cítit skoro jako doma.
Co se ti na Tel Avivu líbí nebo nelíbí? Protože tu bylo hodně mých kamarádů, tak jsem měl velká očekávání. Snažil jsem se vnímat věci, které se jim líbili, přičemž každý sledoval něco jiného. Někdo má rád městskou dynamiku a dění, někdo zas historii a architekturu. Vesměs se veškeré dojmy a pocity z vyprávění naplnily. Tel Aviv, kde jsem strávil nejvíce času, mi za těch pár dní přirostl k srdci. Má velkého génia loci. Jde o směsici všeho možného.
V čem se liší například od Prahy? Myslím si, že tím, že se Tel Aviv nerozvíjel tak dlouho a systematicky jako Praha, je jinak strukturovaný. Například nemá žádné výrazně historické centrum a sjednocující historický ráz. Místo toho má živočišnější charakter, je méně uhlazené, má odlišnou dynamiku a rychleji se proměňuje a tomu odpovídá i životní styl jeho obyvatel.
Ve svých dílech pracuješ s architektonickými prvky. Našel si v tomto ohledu nějakou inspiraci v Tel Avivu? Nejsem v Tel Avivu tak dlouho, abych to mohl relevantně zhodnotit. Spíš mám takové momentální imprese. Překvapilo mě, že je tu spousta brutalistních staveb, které znám z knížek, ale neuvědomil jsem si, že jich je tolik v Tel Avivu. Pak je tu taky velká koncentrace Bauhaus architektury, která mě vždy velmi zajímala. Jde totiž o uměleckou školu, která měla zásadní dopad na evropské umění, design a architekturu druhé poloviny 20. století. Odvíjel se od ní specifický styl vnímání vizuálních forem a jejich redukce tak, aby se daly uplatnit v průmyslovém designu a architektuře. Vliv Bauhausu je tu patrný skoro na každém kroku a městu tak vtiskl specifický ráz. Sympatické na tom všem je, že navzdory tom, že tu je několik ikonických staveb, jsou tu rovněž domy, které jsou přirozeně vrostlé do struktury města. Je to zkrátka součástí každodenního života místních obyvatel. Nevytváří se tak zakonzervovaný skanzen, z kterého se dřív nebo později vytratí přirozený koloběh městského života a vystřídá ho turistický ruch. To mi přijde zajímavé.
Vybíral si obrazy pro Acid Haus i s ohledem na to, že jde o výstavu v Izraeli? Když se pořádají společné výstavy, tak je důležitý kurátor, který by měl dát výstavě teoretické zastřešení. V tomto případě to byl Vladimír Beskid, který obrazy vybíral, přičemž se snažil o to, aby spolu a v daném prostředí díla rezonovaly.
Myslíš, že se mu to povedlo? Myslím si, že ano. Když jsme výstavu pověsili a pak si ji společně procházeli, tak nás mile překvapilo, že ačkoli jsou si naše formy blízko a mají podobný vizuální styl a stavbu kompozice, tak zároveň působí velmi rozdílně. Myslím, že je v mnoha ohledech snazší stavět k sobě kontrasty než nějaké příbuznosti. Oba máme svůj specifický rukopis, ale vycházíme z podobných základů, třeba z geometrické abstrakce, konstruktivismu, z ruské avantgardy. Máme stejný základ, ale jinou řeč, a myslím si, že to hezky zafungovalo.
Plánuješ, že by ses do Izraele ještě někdy vrátil? Ano, dokonce bych tu měl mít měsíční stáž ve Slovenském institutu v Jeruzalémě. Na tu se moc těším, protože to město mě fascinuje a za jeden týden se nedá poznat. Rovněž si myslím, že se ještě vrátím během trvání výstavy Acid Haus, protože bych ji rád ukázal různým lidem, kteří mají moje věci rádi.
Kdyby bylo něco, co by sis odsud mohl přivést do Čech, třeba i něco abstraktního, co by to bylo? Co podle mě chybí v Čechách je způsob myšlení, určitý nadhled, který je v Izraeli cítit i přes neustále přítomný konflikt, který může kdykoliv eskalovat a být zničující. Lidé se dokážou oprostit od strachu, žít vlastním životem a radovat se z něj, i když by v sobě mohli živit křivdy a nenávist mající mnohdy původ v historických událostech. Myslí zkrátka konstruktivně, nikoliv destruktivně. Myslím si, že v Čechách, kde žijeme v takové selance, kde se můžeme klidně udusit salámem, utopit v pivu a máme vlastně totální pohodu, tak v sobě takový nadhled vůbec nemáme. Řešíme luxusní problémy.
Autor: Dana Keren, Sára Mazúchová
