Česká centra propojují festival Pražské jaro se světem. Na základě nového memoranda se stávají partnerem jeho mezinárodní prezentace.
Letos zazní zahajovací koncert nejen ve Smetanově síni Obecního domu, ale díky síti Českých center také na mezinárodní scéně.
Kde můžete sledovat:
• Vídeň, Bělehrad, Londýn, Bratislava – živě v kinech
• Tokio – záznam v kinech
• Všechna Česká centra – online na sociálních sítích: Facebook Český Dům Jeruzalém
Připojte se k nám na Smetanovu Mou vlast v úterý 12. května 2026 od 21:00 (20:00 SEČ)
Festival Pražské Jaro
Festival Mezinárodní hudební festival Pražské jaro patří mezi nejstarší a nejprestižnější festivaly klasické hudby v Evropě. Byl založen v roce 1946 krátce po druhé světové válce s cílem znovu propojit českou hudební kulturu s mezinárodní uměleckou scénou. Každoročně se koná v Praze během května a jeho tradiční zahajovací koncert patří symfonickému cyklu Bedřicha Smetany Má vlast, který se stal symbolem celého festivalu.
Během své historie hostilo Pražské jaro řadu světově proslulých orchestrů, dirigentů a sólistů, mezi nimi například Leonard Bernstein, Herbert von Karajan nebo Mstislav Rostropovič. Festival si zároveň dlouhodobě udržuje otevřenost vůči současné hudbě, podporuje mladé talenty a přináší inovativní dramaturgii, která oslovuje nové generace posluchačů.
Dnes je Pražské jaro významnou mezinárodní kulturní událostí, která každoročně přitahuje špičkové umělce i tisíce návštěvníků z celého světa. Spojení silné tradice, umělecké kvality a současné vize z něj činí jeden z nejrespektovanějších festivalů klasické hudby na světě.
Slovo k programu
Počátky koncepce jednoho z nejvýznamnějších děl BEDŘICHA SMETANY (1824–1884), cyklu šesti symfonických básní Má vlast, sahají do listopadu roku 1872, kdy skladatel dokončil svou v pořadí čtvrtou operu Libuše. Mytický příběh vrcholící slavným proroctvím o budoucí slávě českého národa podnítil Smetanu k základní myšlence pojetí symfonického cyklu jako oslavy vlasti, jejího lidu, přírodních krás a bájné historie.
Přestože jeho představa krystalizovala postupně, základem díla byla od počátku dvojice Vyšehrad a Vltava, které byly v partituře dohotoveny ve druhé polovině roku 1874, kdy Smetanovy vleklé zdravotní potíže vyústily v úplnou ztrátu sluchu. Navzdory této tragické skutečnosti skladatel pracoval nezvykle rychle; zatímco Vyšehrad komponoval od konce září do poloviny listopadu, na dokončení Vltavy mu stačilo pouhých devatenáct dní, jak dokládá poznámka na konci autografu.
V další práci Smetana pokračoval hned zkraje následujícího roku, kdy nejprve dokončil Šárku (únor 1875) a v polovině října pak čtvrtou část Z českých luhů a hájů, v níž se – jak víme z jeho dopisu příteli Ludevítu Procházkovi – snažil „kreslit český život v písni a tanci“. Tím se cyklus, který Smetana prozatím opatřil titulem Vlasť, na nějakou dobu uzavřel.
Následující tři roky se skladatel intenzivně věnoval jiným dílům většího i menšího rozsahu. Vedle oper Hubička (1875–76) a Tajemství (1877–78) přepracoval Dvě vdovy (1877) a vytvořil náčrtky k později nerealizované Viole (1875). Po přesunu z Prahy do Jabkenic v roce 1876 zkomponoval svůj první smyčcový kvartet Z mého života a mimo jiné se prostřednictvím cyklu Sny (1875) a prvního dílu Českých tanců (1877) po dlouhé odmlce věnoval tvorbě pro klavír.
K uzavřené tetralogii se vrátil až v letech 1878–79 a rozšířil ji o další dvě části Tábor a Blaník, které pojal jako oslavu husitství, jednoho z nejvýznamnějších vlasteneckých symbolů Smetanovy doby.
Přestože má každá z jednotlivých symfonických básní Mé vlasti vlastní originální hudební logiku a směle obstojí i sama o sobě, jedinečnost díla spočívá zejména v propracovanosti a vnitřní soudržnosti celého cyklu. Vedle pozoruhodné ideové symetričnosti všech tří dvojic – mytologické (Vyšehrad a Šárka), přírodní (Vltava a Z českých luhů a hájů) a bojové (Tábor a Blaník) – vyniká především provázaností čistě hudební, jíž Smetana dosahuje důmyslnou prací s návraty jednotlivých témat.
V závěru Vltavy tak můžeme znovu slyšet úvodní melodii Vyšehradu, jehož oba hlavní motivy nechává Smetana zaznít i na samém vrcholu Blaníku. V případě závěrečné dvojice Tábor a Blaník je to pak neotřelá práce s nápěvem husitské písně.
Ktož jsú boží bojovníci, kterou Smetana používá jako výchozí tematicko-motivický materiál a spojuje tím tyto dvě symfonické básně v jedno.
Má vlast vstupovala do koncertního života po částech a jako celek poprvé zazněla 5. listopadu roku 1882 v sále na Žofíně pod taktovkou Adolfa Čecha, jemuž Smetana, který byl premiéře osobně přítomen, později v dopise napsal:
„V neděli… dne 5ho listopadu byl pro mě, pro moji velkou skladbu pamětní den. Bylo mi, jako bych kus po kuse slyšel, duševně skorem skutečně. Viděl jsem, že výkon spoluúčinkujících na stupni dokonalosti provádí moje sny, a že Vy je vedete… A co snilo v nitru mém, co žilo v pohnutím srdci mém, to jste odkryli Vy všichni Vaším mistrovstvím…“
V následujících letech byla souborná provedení díla spíše raritní záležitostí. Svou roli v tom sehrála především skutečnost, že monumentální a technicky náročný cyklus představoval výzvu jak pro hudebníky, tak posluchače. To se změnilo po založení České filharmonie (1896), která jej poprvé hrála v roce 1901 a i poté se k němu pravidelně vracela a zejména v nelehkých válečných časech výrazně posílila jeho status národního symbolu – legendárním dodnes zůstává koncert z 5. června roku 1939, kdy se provedení Mé vlasti pod vedením Václava Talicha stalo doslova národní manifestací.
Podobně její vnitřní duchovní síla zafungovala i po osvobození v roce 1945, v napjaté politické situaci roku 1968 či po revoluci, kdy z exilu se navrátivší Rafael Kubelík nejprve Mou vlastí zahajoval Pražské jaro 1990 a následně ji v červnu téhož roku za velkého ohlasu uvedl na zcela zaplněném Staroměstském náměstí. Její poselství toho, že jako národ máme být na co hrdí, je totiž platné v každé době. Tu dnešní nevyjímaje. ( Hana Ehlová )
SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU
Počátky Symfonického orchestru Českého rozhlasu sahají až do roku 1923, kdy bylo v Praze zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání provozované společností Radiojournal. Potřeba živé hudby pro vysílání vedla rychle k vytvoření ansámblu šesti kmenových hráčů, kteří byli pro jednotlivé skladby doplňováni hosty, především z řad České filharmonie.
Záhy se však ukázalo, že tento model je nedostatečný a „Orchestr Radiojournalu“ začal nabírat další a další hudebníky a od roku 1925 též pravidelně koncertovat v Radiopaláci na pražských Vinohradech. V letošní sezoně tak orchestr slaví 100 let od svého založení.
Ve 30. letech 20. století se z orchestru pod vedením Otakara Jeremiáše stal významný český soubor, jehož vystoupení kromě čelných českých dirigentů řídily i světově známé osobnosti jako Sergej Prokofjev, George Szell a další. V následujících desetiletích nesl orchestr několik dalších názvů a od 60. let začal koncertovat v cizině a vystupovat též na Pražském jaru (v roce 1967 jej pod taktovkou Aloise Klímy i zahajoval).
Za 100 let jeho existence stanula v jeho čele řada špičkových českých dirigentů včetně Karla Ančerla, Václava Talicha, Jaroslava Krombholce či Vladimíra Válka. Symfonický orchestr Českého rozhlasu sehrál v historii předválečné české hudební scény unikátní úlohu i tím, že jeho vznik a činnost byla spojena s novým médiem, kterým bylo rozhlasové vysílání. Stal se centrem progresivního hudebního života a vznikaly pro něj původní rozhlasová díla, například rozhlasové opery Bohuslava Martinů Veselohra na mostě či Hlas lesa.
Dnes patří Symfonický orchestr Českého rozhlasu k elitním českým orchestrům. Současným šéfdirigentem a uměleckým ředitelem orchestru je český dirigent Petr Popelka, hlavním hostujícím dirigentem orchestru je Robert Jindra. V uplynulých letech orchestr spolupracoval s řadou významných dirigentů, mezi něž patří například Omer Meir Wellber či Cornelius Meister, z českých dirigentů Jakub Hrůša, Tomáš Netopil či Petr Altrichter.
Letošní sezona orchestru se nese ve znamení spolupráce s významnými světovými hudebníky jako je houslista Christian Tetzlaff, klavírista Pierre-Laurent Aimard či pěvec Günther Groissböck. Pravidelnou součástí činnosti SOČRu je uvádění děl současných českých skladatelů, mezi něž patří Miroslav Srnka, Ondřej Adámek, Martin Smolka, Jana Vöröšová, Jan Ryant Dřízal a řada dalších.
Orchestr má na svém kontě vedle bezpočtu rozhlasových nahrávek i řadu CD včetně smetanovského alba Má vlast (Supraphon, 2024), za nějž se orchestru dostalo ocenění Editor’s Choice magazínu Gramophone a ceny Diapason d’Or ARTE prestižního francouzského magazínu Diapason.
Od sezony 2026/2027 převezme po Petru Popelkovi úlohu šéfdirigenta SOČRu Elias Grandy.
Prague Spring Festival
